"Namísto hermeneutiky potřebujeme erotiku umění," napsala roku 1964 Susan Sontagová, amerciká kritička, a zakončila tak svůj esej Proti interpretaci. Efektní závěr, řekla bych. Interpretovat, tedy vyložit, se tento citát jistě dá mnoha způsoby, sama se přikláním k názoru, že autorka zavrhuje snahu rozpitvávat umění podle daných šablon a tvrdí, že cílem umění má být dosažení emotivních a smyslových prožitků (jeho prostřednictvím). Ačkoli v pohnuté atmosféře Ameriky šedesátých let tím mohla klidně mínit "pryč s farizejstvím, chceme víc volného sexu," ca depends, jak s oblibou říkají Francouzi. Abychom mohli umění správně porozumět, musíme mít naprosto jasno, co vlastně umění je. Bohužel, lidé mají o tomto abstraktním pojmu představu značně mlhavou, a pokud ne, zcela jistě se ta jejich neshoduje s představami ostatních. Z toho vyplývá, že způsob, jakým umění vnímáme, je subjektivní, nezávislý na záměru autora uměleckého díla nebo dokonce na kritikovi. Ve skutečnosti, postavte před kteréhokoli studenta kokos se slovy "napište, co tím umělec Josef Palma chtěl říci, závisí na tom vaše konečná známka" a dostane se vám výkladu hodného literárního génia. Chvilku se zdrží u tvaru čili formy, s použitím intelektuálních výrazů cizího původu podumá nad obsahem a nakonec obratně prohlásí, že tím mlékem se mohl Palma snažit vyjádřit něco docela jiného, slovně nejspíš neuchopitelného. (Pak kokos sní, aby mu profesor nemohl dokázat, jak se mýlil.)

Logicky se nabízí otázka: je tedy interpretace důležitá? Má vůbec právo na existenci? Ano, má, přesto bych se zde raději zabývala místo interpretací veřejnou, která stejně napáchala víc škody než užitku (mám zde na mysli například výklad Bible katolickou a jinými církvemi vnucujícími lidem své názory apod.), její sestrou individuální (vyjma Charlese Mansona, vášnivého interpreta textů populární skupiny The Beatles, mnohem bezpečnější). Dovolte mi téma ještě zúžit a věnovat se pouze interpretaci textu literárního. V případě, že čtenář ovládá jazyk, jehož autor textu použil, a není poznamenán těžkou duševní chorobou, odnáší si z něj - odvažuji se tvrdit, že vždy - nějaký pocit, jaksi text pochopí, vyloží si ho (= interpretuje). Vědomě nebo podvědomě se zpracovaná informace uloží v mozku jako v dokonalém počítači, aby mohla být v budoucnu využitelná. To platí, i když si v bdělém stavu nejsme schopni vybavit dokonce ani část obsahu textu. Výstižně to vyjádřila paní, ortodoxní katolička, jejíž manžel do kostela nechodil. Připravovala nedělní oběd, umývala salát, když muž přišel a ptal se, o čem dnes farář kázal. Odpověděla mu, že neví. Tu se jí muž začal vysmívat, proč do toho kostela chodí, když si nic nepamatuje. Paní se na manžela usmála (mimochodem - nejúčinnější způsob, jak neosvíceného člověka odrovnat) a ukázala mu na salát. "Podívej," řekla. "Voda po salátu stéká, že, a nezůstává na něm." "A co to s tím má…" "A přece zůstává čistý!" Nemyslím, že mezi textem čteným a slyšeným je podstatný rozdíl. Podle toho, co jsme četli a slyšeli, také jednáme. Text přenáší zkušenost, vzorec, který aplikujeme v životě, jako v matematice. Bohužel, jen málokteré rovnice mají nekonečně mnoho správných řešení

Uvažujme, jak nesmírně mnoho ovlivňuje naše myšlení kulturní prostředí, z něhož jsme vzešli. Jsme prakticky utvořeni ze zkušenosti přímé, tedy například že oheň pálí, zprostředkované nejbližšími, jimiž jsme obklopeni, a zkušenosti národnostně-historické, která k nám od okolí a v neposlední řadě z tisku proniká všemi póry. Pravda, člověk s všeobecným rozhledem, kterého nabyl vzděláním, by mohl namítnout, že jeho úhel pohledu nebude tolik omezený. Ano, pravděpodobně bude dokonce rozšířený, takový vzdělanec bude mít větší šanci pochopit souvislosti skryté mezi řádky. Ale naopak, vzdělání v lecčems zaslepuje. Učíme se myslet racionálně, nikoli vnímat srdcem. Nejlépe, když si ukážeme konkrétní příklad. Představme si tři čtenáře básnické sbírky Jaro, sbohem Jaroslava Seiferta. Jedním je třicetiletá manažerka prosperující obchodní firmy, zároveň maminka dvouleté dcery, druhým padesátiletý dělník, otec dvou dospívajících dětí, a třetím šestnáctiletý mladík žijící v dětském domově, neboť jeho rodiče zahynuli při autohavárii, ještě v jeho batolecím věku. Je něděle večer. Malá Beátka právě usnula a její maminka bere do ruky útlou knížku. Zvoní telefon. Paní knížku odkládá. Vyřizuje hovor. Znovu bere knížku a čte:

Maminčina píseň
Venku už se stmívá,
maminka si zpívá,
navlékajíc nit.
Snad se jí chce spáti,
musí spravovati,
musí, musí šíti.

Dítě - to se neptá,
co to jehle šeptá,
překusujíc nit.
Nitka vedle nitky,
před očima mžitky,
musí večer šít.

Venku už se stmívá,
maminka si zpívá,
hybaj, děti, spát.
Kdyby ouško jehly,
již drží prst zkřehlý,
mohlo povídat!

Když nit provlékala,
v jehel ouška malá,
vydral se jí vzdech
a pak dívala se
oknem na terase
po šedivých zdech.

Teď se pousmála,
trochu narovnala
záda na židli.
Na co vzpomněla si?
Na kuřátka asi,
skrytá pod křídly.

Paní zamyšleně míchá kávu, která již dávno vychladla. Vzpomíná na svoji maminku. Byla vždycky doma, když ona přišla domů ze školy. Měla hodně práce, ale taky dost času, aby připravila dětem svačinu. Tatínek přicházíval domů pozdě. Přišel-li náhodou dřív, maminka se s ním hádala. Potom se zamkla do pokoje. U večeře se usmívala, nechala ostatní vyprávět zážitky všedního dne a pamatovala si je. "Ano, chápu," říká si paní. "Báseň je o ženě, která se obětuje pro svoje děti. Problémy jsou stále stejné - moc práce a málo peněz."

Ve vedlejším bytě sedí v křesle dělník. Manželka se s dcerou vydala k babičce, kluk šel někam na fotbal. Na stole poházeném pokreslenými papíry leží hřbetem nahoru knížka. Zvedne ji a čte Maminčinu píseň. Když dočte, má v očích slzy. "Škoda, že je maminka už po smrti," myslí si. "Strašně rád bych jí řekl, jak moc ji mám rád." V tu chvíli se otevřou dveře, vstoupí žena a on se začne shánět po večeři.

O dvě ulice dál stojí šedá budova. "Jako z té básničky," uvažuje Ondřej. "Stejně jsou to jenom kecy. Kdyby chtěla…" vzápětí se zastydí. Jenže jeho maminka třeba vážně nemusela umřít! "A proč vlastně nepoužila šicí stroj?"

Nakonec se báseň dostalado rukou - jak jinak - profesionálního kritika. Do uzávěrky zbývá několik hodin rutinní práce. A to chtěl stihnout house-party v Mecce! Seifer pojednává… druhem rýmu vyjadřuje… hluboko v minulosti… celkový dojem.

Má naše uvažování výsledek? Snad jste došli k podobnému závěru jako já. Totiž, že interpretace má smysl tehdy, slouží-li k obohacení čtenáře, rozšíření jeho obzorů. Neboť ten porovná pohled interpreta se svým, což mu pomůže vidět i to, na co by sám jinak nepřišel. Člověk, jehož dětství připomínalo martyrium a jenž svou matku nikdy nepoznal, sice nepocítí hlubokost mateřské lásky, ale dokáže si ji uvědomit. Pozor! Jsou-li pohledy dvou a více interpretů protichůdné v zásadních bodech, dochází ke zmatku. Platí, že pravdu má pak samo umění, a to má smysl vždy, když se člověka dotkne, zasáhne jeho více či méně citlivou strunu. To je podle mne jeho účel.

Autorka článku: Kristina Pejčochová
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí